Jedno sychravé ráno přišel bezdomovec na nádraží, oblečený do starého kabátu, co měl místy prožraný zuby a časem opotřebovaný boty. Chtěl si koupit cigarety a něco teplého na zahřátí. V ruce svíral plechovku, kterou obvykle používal k žebrání S pomalým krokem zamířil k lavičkám, kde si ho nikdo nevšímal. Věděl, že lidé tu chodí spěšně, zaneprázdnění vlastními starostmi. Zastavil se u prvního člověka, co prošel, a s úsměvem řekl: „Dobrý den, můžete mi přispět na cigaretu? Taky by mi trocha na jídlo pomohla…“ Lidé procházeli dál, někteří otočili hlavu, někteří se podívali na něj jen na okamžik, než zaslechli zvonící vlak. Po chvíli, kdy už ztratil naději, přistoupil k němu starší muž s aktovkou a hodil mu drobné. „Děkuju,“ řekl s vděčným, ale unaveným pohledem. Muž odcházel, a tak si bezdomovec hned sedl na schodky, zapálil cigaretu a s úsměvem na tváři si konečně vychutnával chvíli klidu. I když to byl jen malý moment v jeho dni, cítil, že ten pocit lidskosti, kdy někdo pomůže, je někdy víc než peníze.